a takhle to začalo

někdy kolem mého osmého roku jsem šel s rodiči na Václavské náměstí a tam ve foyer tehdejšího obchodního domu Darex byl shluk lidí sledujících filmaře při práci. Prodral jsem se dopředu a sledoval rovněž. V pauze ke mně přišel kameraman s otázkou, zda se chci podívat do kamery a vzal mě za ruku a odvedl ke kameře. Abych se mohl podívat do hledáčku, musel mě vyzvednout. To byl zlomový okamžik, který rozhodl o mém budoucím povolání. Od této chvíle jsem směřoval ke svému cíli. Začal jsem fotografovat nejprve otcovou dvouokou zrcadlovkou Welta Perfecta a díky tomu, že fotografování bylo jeho koníčkem, mohl jsem se naučit i celý proces vyvolávání ve chvílích dočasně zřízené temné komory v koupelně. Na letních brigádách u pokrývačů a lešenářů jsem si vydělal na svůj fotoaparát Exaktu se základním objektivem Tessar 50mm a později na teleobjektiv 200mm.

Po maturitě na SVVŠ Jana Nerudy jsem hledal možnost praxe, protože pro přijetí na FAMU byla podmínkou minimálně jednoroční praxe v oboru. To ale nebylo tak jednoduché, získat zaměstnání na Barrandově. Nakonec se to povedlo díky kolegovi mojí maminky, který tam měl známé. Byl jsem na Barrandov pozván k přijímacímu pohovoru na asistenta kamery v Krátkém filmu Praha do studia výukových filmů. Za stolem seděli tři pánové (Sirotek, Koláček a dr. Stibral), kteří mi pokládali různé otázky, jako např. co je to perforace a pod. Vzhledem k tomu, že jsem se touto tematikou zabýval od dětství, tak to nebyl problém a byl jsem přijat s tím, že se mi ozvou, kdy mám nastoupit. Tak se i stalo, zazvonil doma telefon a byl jsem pozván do Filmového klubu na pohovor s produkčním panem Koželuhem. Ve „filmáči“ se mi líbilo, pan Koželuh seděl v křesílku a pokuřoval. V rozhovoru mi sdělil, že pro začátek mne přidělí k rekvizitáři Mójovi Hráskýmu do atelieru Pokrok, kde dotyčný měl i kantýnu. V Pokroku se právě točily kurzy francouštiny. Režisér byl dr. Voves, kameraman Jirka Balšán a asistent Žežulka. Ve chvílích, kdy jsem nesháněl potřebné rekvizity, nebo zásoby do kantýny, jsem s obdivem sledoval probíhající natáčení 16mm kamerou Eclair. Dostal jsem se i do temné komory, kde mne asistent Žežulka naučil zakládat film do kazet. Odvíjecí strana kazety se zakládala ve tmě a navíjecí na světle, smyčka tzv. švingle se nechávala na 12 perforačních okének. Po určité době jsem dostal skvělou zprávu, že jsem byl přidělen, jako asistent kamery panu Petrovi Volfovi, z dnešního pohledu velmi mladému kameramanovi (cca 28 let). Můj základní plat byl 500 Kč plus honoráře za filmy. Prvním filmem, na kterém jsem spolupracoval, byl film Petr Brandl. Jeho natáčení s přestávkami trvalo skolo celý rok a pro představu honorář za něj činil celých 400 Kč. Asistoval jsem na více filmech během tohoto roku a nakonec jsem dostal příležitost pracovat jako ostřič ve Filmovém Studiu Barrandov na filmu Zabitá neděle. Tento film byl debutem mnoha tvůrců kameramana Petra Volfa, režisérky Drahomíry Vihanové i producenta Richarda Němce. Odehrával s v Josefovské pevnosti, kde jsem strávil několik měsíců. Hlavní roli ztvárnil Ivan Palúch (princ Bajaja). Práce ostřiče zahrnovala i zakládání kazet a inventuru veškerého materiálu. Natáčelo se kamerou ERK. Bylo to jedno z nejhorších natáčení, díky podivné atmosféře, která na natáčení panovala a neshodám tvůrčích pracovníků. Film nakonec skončil v trezoru 20 let.

Po ukončení FAMU jsem byl několik měsíců vedený na úřadě jako nezaměstnaný. Nabízeli mi tam práci osvětlovače a když jsem se ohradil, že na to jsem nemusel studovat pět let, bylo mi řečeno, že kdyby každý dělal co chce, tak bychom tu měli samé automechaniky a kadeřnice.